Krocení literární múzy

V pátek 5. ledna k nám do školy zavítala kurátorka a literární historička z Památníku písemnictví na Moravě Mgr. Miroslava Šudomová, aby žákům kvarty a kvinty představila úspěšný program Krocení literární múzy.
V dnešní době mobilních telefonů, počítačů a jiných chytrých zařízení se často zapomíná na obyčejnou tužku a papír, které ale mohou svému uživateli a následně i čtenáři přinést mnoho užitečného a krásného.
Workshop Krocení literární múzy si klade za cíl přivést dnešní děti zpět k literární tvorbě a ukázat jim, že psaní je určeno skutečně každému a není důvod se jej bát.
Program v každé třídě probíhal 60 minut, během nichž si žáci samostatně, ve dvojicích či skupinách vyzkoušeli několik zajímavých a zábavných aktivit, které je měly zejména zbavit ostychu a připravit je na poslední úkol, v jehož rámci měli během 10 minut napsat krátké vypravování na jedno z neotřelých témat – „Jsem třešnička na dortu“, „Jsem sněhová vločka“ a „Jsem čepice zapomenutá v šatně“.
Jak se nám to podařilo, můžete zhodnotit sami.
Mgr. Jana Lantová

Jsem sněhová vločka.
Když jsem vypadla z mraku, uviděla jsem poprvé na vlastní oči svět. Poprvé jsem se zatřpytila, poprvé do mě foukl jemný vánek a dal mi směr. Bylo to krásné a okouzlující.
Podívala jsem se nad sebe, tam, kde jsem byla stvořena. Padaly za mnou mé sestřičky. „Jsem první!“ zaradovala jsem se. Jsem první sněhová vločka.
Ještě chvilku jsem se radovala, než jsem si uvědomila, že jsem úplně sama. Chtělo se mi z mého bytí plakat.
Když vtom jsem dopadla na něco teplého a začala se rozpouštět. „Ne, ještě ne, ještě nechci zaniknout,“ žadonila jsem. Dopadla jsem na nos malého kloučka, který se začal hihňat.
Až potom jsem pochopila krásu svého života. Můj život měl smysl, měl důvod. Udělal radost dítěti, které vidělo svůj první sníh. Byla jsem jeho první vločka.
Alžběta Balcárková

Jsem čepice zapomenutá v šatně
Najednou jsem se ocitla na zemi v šatně. Moje sestra šála zmizela společně s Toníkem, který si nás sem odložil, když šel na oběd. Nikdo tam nebyl. Byla jsem sama. Cítila jsem smutek.
Už nikdy nezahřeju dětskou hlavičku. Už nikdy se nepodívám za přáteli do šuplíku. Nic už nebude jako dřív.
Začala jsem nad sebou uvažovat. Proč Toník vzal šálu a mě tu nechal? Kdo by chtěl starou pletenou čepici, jako jsem já? Už mě nikdo nechce. Vyměnili mě za nový model.
V šatně se najednou rozsvítilo světlo a ve mně svitla kapka naděje. Svýma smutnýma pletenýma očkama jsem vzhlédla, ale byla to jen paní uklízečka.
Ale ta když mě spatřila, zvedla mě a odnesla domů. Rychle jsem se skamarádila s čepicí syna uklízečky. Už to sice nebude jako dřív, ale možná to bude ještě lepší.
Anna Kocmánková

Jsem třešnička na dortu
Jsem krásně kulatá a červená. Jen tak si ležím, když najednou někdo přichází. Je to muž a žena, vypadají jako novomanželé. Ach, ano! Vždyť já jsem třešnička na svatebním dortu. Óóó, jaký to krásný pocit! Ale, ale, … Proč se ke mně přibližuje ženich s nožem? „Ne, nedělej to. Au, to bolí.“ Ženich mě společně s dortem rozkrajuje. Poslední, co vidím, je, jak mi vypadává pecka …
Jan Nykodym