Historie školy

„Císařským výnosem“ ze dne 26. srpna 1875 se obecní Nižší reálka v Krnově stává státní reálkou, z níž bude postupně vybudována úplná Vyšší reálka. Současně byl Josef Wünsch, dosavadní profesor státní reálky v Opavě, ustanoven prozatímním ředitelem. Město Krnov se tak vyrovnalo ostatním okresním městům rakouské korunní země Slezska, v nichž byly založeny reálky nebo gymnázia už dříve. Na přelomu roku 1875/76 přechází správa školy z města na stát.

stara1

PRVOPOČÁTKY KRNOVSKÉ REÁLKY

Kořeny této školy sahají 25 let před zmíněné rozhodnutí, tj. do doby, v níž panovaly ve školství takové poměry, jaké jsou v rámci dnešních představ jen stěží pochopitelné. Roku 1850 byla v Krnově, stejně jako v ostatních slezských okresních městech, jen jedna hlavní škola, která svými třemi třídami navazovala na jinak běžnou základní školu triviá1ku. (Název triviálka se odvozuje z toho, že se zde kromě náboženství učily jen základy čtení, psaní a počtů.) Přičiněním Franze Floriana Göbela, prvního voleného starosty Krnova, byla k této hlavní škole po roce 1850 připojena první a pak ještě druhá třída budoucí nižší reálky. V těchto pokročilejších třídách přibyly přírodovědné předměty a technické kreslení. Důraz kladený na technicko-přírodovědné obory odpovídal počínajícímu průmyslovému rozvoji města, jehož radní jasně poznali hodnotu patřičného školního vzdělání. Tyto dvě třídy zaměřené na praktické předměty zůstaly i nadále součástí městské hlavní školy. Obě školy vedl ředitel Isidor Streck.
stara2

Dohled nad školou měla tenkrát ještě (až do roku 1869) katolická církev. Po smrti ředitele Strecka v roce 1869 převzal vedení školy profesor reálky Josef Wildt. Ten už v roce svého nástupu se souhlasem města a školských úřadů přičlenil třetí třídu, o rok později následovalo připojení čtvrté třídy. Tím byla nižší reálka v Krnově dobudována. Z podnětu nového starosty Aloise Larische, rovněž škole příznivě nakloněného, a výnosem c. k. ministerstva školství a kultury ze dne 19. 11. 1871 obdržela škola status „samostatné obecní reálky“. Svůj „První program“ předložil Josef Wildt roku 1872. Byla to pečlivá práce v rozsahu 108 stran. Pohled do této výroční zprávy skýtá jisté zajímavosti. Celkem navštěvovalo školu ve čtyřech třídách 109 žáků ve věku od 12 do 17 let. Není zřejmé, zda se mezi nimi nacházela i děvčata. Jsou-li uváděna jména, pak se jedná jen o chlapce, jak při výčtu vyznamenaných, tak při vyloučení žáka pro neprospěch, nekázeň či prolhanost. K vyučovacím předmětům patří němčina, dále katolická a židovská náboženská nauka, „všeobecné a rakouské dějiny, zeměpis, statistika a rakouská státní ústava“, francouzština, matematika, přírodopis, fyzika, technické kreslení, kreslení, tělocvik a krasopis (jen v obou nižších třídách s cílem výuky „osvojení čitelného a úhledného rukopisu“). Výslovně je zde uvedeno, že „polštině a češtině se nevyučovalo“. „Mimořádnými předměty“ jsou stenografie a zpěv.

stara3

ZAČÁTKY STÁTNÍ VYŠŠÍ REÁLKY

Městská správa, nyní pod vedením starosty dr. Franze Goldemunda, energicky popoháněla další výstavbu své nejvyšší školy. Ta postupovala v následujících letech rychlými kroky. Roku 1875 začínají – jak už bylo uvedeno – vlastní dějiny krnovské vyšší reálky. Krnovští obyvatelé ji až do našeho století nazývali jednoduše „reálka“. Od této chvíle přibývá v každém následujícím školním roce jeden ročník a na konci školního roku 1877/8 je realizován plný stav. V roce 1878 se také poprvé koná povinná závěrečná zkouška. Šest žáků, kteří ji absolvují, zahajuje dlouhou řadu celkem asi 1400 maturantů, kteří až do roku 1945 z krnovské vyšší reálky vyšli. Mnozí z nich ve svém dalším životě přispěli k dobrému jménu a úctyhodnosti svého rodného města a kraje. V roce první maturity (1878) čítá škola v sedmi třídách 208 žáků od 11 do 20 let. Své bydliště má v Krnově 121 z nich, 50 v krnovském okrese, ostatní žáci pocházejí ze sousedních okresů nebo z jiných „korunních zemí“, např. 3 z Pruska (ze sousedního pruského Slezska). Ani nyní nenacházíme dívčí jména. Ke shora uvedeným výukovým předmětům přistoupila angličtina jako druhý cizí jazyk. Počet učitelských sil se zvýšil na 17.

stara4

STAVBA ŠKOLNÍ BUDOVY

Josef Wünsch, první ředitel Vyšší reálné státní školy, dostal rovněž za úkol podílet se na výstavbě nové školní budovy. Ve staré budově bylo již dávno příliš těsno, pro přibývající třídy muselo město pronajímat vhodné místnosti. Dopisem ze dne 11. října 1875 požádala proto městská správa ministerstvo kultury o vzorové projekty pro školní budovu. Počátkem roku 1876 začaly stavební práce, prováděné místními stavebními firmami. Náklady na sebe vzalo – podle všeobecně platného zvyku – město. V té době vládnoucí kníže Jan II. z Lichtenštejna dal bezplatně k dispozici pozemky pro stavbu vyšší reálky, tělocvičny a pro současně vznikající dívčí základní a měšťanskou školu. Na místě, kde se desetiletí předtím táhly městské hradby a příkopy, knížecí stáje a zemský dům, byla postavena do roku 1877 honosná budova, která poskytuje dobré služby studentům gymnázia dodnes. Ve výroční zprávě z roku 1878 v souvislosti se stavbou školní budovy čteme: „K obeslání světové výstavy v Paříži roku 1878 byly na žádost c. k. slezské Zemské rady jako příspěvek pro expozici rakouského školství nakresleny a zaslány plány nové budovy a to přímo žáky této školy.“ Ze 6. třídy jsou jmenováni tito žáci: Kober, Peschke a Platzenteig, ze 7. třídy Dittmann, Hoffmann a Eduard Tenschert. Pracovali pod vedením učitelů deskriptivní geometrie Johanna Müllera a Josefa Tenscherta. Slavnostní otevření nové školní budovy dne 4. října 1877 bylo pro Krnov jistě památnou událostí. Již zrána toho dne se dostavili k nádraží starosta města, obecní zastupitelstvo a ředitel školy, aby uvítali čestné hosty, přijíždějící „ranním vlakem Ústřední dráhy“: zemského prezidenta s doprovodem, zemského školního inspektora a profesory okolních gymnázií. Slavnostní průvod čestných hostí, žáků a spolků, provázen čestnými salvami, kráčel od svátečně vyzdobené školy ke slavné mši v právě tak honosně vyzdobeném farním kostele. V nové škole se po přečtení zakládací listiny určené k uložení do svorníku konal ve slavnostním sále vlastní zahajovací akt s četnými slavnostními projevy rámovanými hudbou (školní sbor zpíval mezi jiným také „Aleluja“ z Händlova „Mesiáše“). Na závěr zazněla národní hymna. Hned nato byla sportovním vystoupením oficiálně dána k užívání také nová školní tělocvična. Město věnovalo na toto odpoledne občerstvení. Jeden sváteční oběd pro pozvané hosty se konal v hotelu »Císař rakouský« a druhý pro „četný okruh občanů a členů učitelského stavu“ v hotelu Bauer. „O veselý závěr tohoto svátečního dne přeplněného důležitými momenty se postaral koncert vojenské kapely, který se konal v zaplněném sále hotelu »Koruna«. Tento den bude ještě dlouho žít ve vzpomínkách účastníků…“ (citát z výroční zprávy roku 1878).

stara5

DALŠÍ VÝVOJ ŠKOLY

V nové budově bylo pro Vyšší reálnou školu dost místa, i když v ní byly umístěny byty ředitele a školníka. V roce 1883 k ní mohla být dokonce ještě připojena živnostenská pokračovací škola, kterou řídil rovněž ředitel Wünsch a v níž vyučovali také profesoři reálky. Bylo to nejdříve státem povolené soukromé zařízení, jehož oporou byl výbor založený zainteresovanými krnovskými občany. Roku 1887 bylo slezskou zemskou radou v Opavě schváleno vyčlenění dvou učeben umístěných v přízemí směrem k Lichtenštejnskému náměstí, aby v nich mohla být zřízena „numismaticko-archeologická sbírka“. O sbírku pečovala škola a zpřístupnila ji veřejnosti. Protože tu byly vystavovány i vzácné předměty soukromých osob, lze právem tvrdit, že počátky krnovského městského muzea je třeba hledat na reálce. Josef Wünsch, který se stal ředitelem v Krnově jako mladý profesor, působil během své dlouhé úřední dráhy do roku 1896 mimo školství také v jiných oblastech města, jež se mu stalo druhým domovem. Na jeho rady dbali v četných obecních zařízeních a spolcích, zvláště sociálního charakteru. V této souvislosti je třeba se zmínit, že jako předseda spolku pro zkrášlení města měl podstatný vliv na utváření městských parků. Park před školou na bývalém Lichtenštejnském náměstí může být označen jako jeho dílo. Krátce před odchodem ze služby (z důvodu onemocnění) byl jmenován Čestným občanem města (1895). Po jeho smrti v roce 1900 v Litoměřicích byla jedna z odboček Albrechtické ulice nazvána ulicí Josefa Wünsche.

(Přejato z almanachu školy ke 120. výročí založení Gymnázia Krnov.)